IT specialista: Firmy si nechtějí platit údržbáře

Zbyszek Lugsch se ve společnosti Soitron věnuje zavádění nových technologií do firem. Ze zkušenosti ví, jaké množství věcí si už firmy dokážou dělat samy bez pomoci IT specialistů. Profese ajťáka se podle něj mění z „údržbáře“ na byznys developera. Zbyszek otevřeně mluví o tom, co sliboval, co splnil, ale i co nesplnil cloud, a říká, jak by jeho kolegové z branže měli uvažovat o své profesi.

V rozhovoru se mimo jiné dovíte:

  • Kdy má a nemá smysl zabývat se změnami ve firemním IT
  • Jak se IT infrastruktura zjednodušuje a automatizuje
  • Proč si výrobní firmy nemůžou dovolit přejít do cloudu
  • Že retrovlna zasáhla i IT odvětví
  • Na co budou firmy potřebovat ajťáky za několik let

Spolupracujete s firmami na tom, aby jejich vlastní IT nezdržovalo, ale pomáhalo zaměstnancům i jednotlivým oddělením. Jak to celé probíhá?

 

Když přijdu k novému zákazníkovi, většinou začínáme tím, v jakém prostředí funguje.

 

Myslíte IT prostředí, operační systémy, zařízení a podobně.

 

Ano. Nejde ale jen o zjišťování aktuálního stavu, ale také o vývojové stadium, ve kterém se IT systémy firmy právě nacházejí.

 

Co to znamená?

 

Musím vědět, jestli nepřicházím ve špatném čase. Například v období těsně po tom, co firma ve velkém investovala do IT. Je totiž zbytečné uvažovat nad změnami rok nebo rok a půl poté, co si firma pořídila spoustu hardwaru.

Každý ze základních pilířů firemního IT – říkáme, že v tradiční infrastruktuře jsou to tři pilíře, tedy datová úložiště, servery, které dodávají výpočetní výkon, a síť – má svůj životní cyklus. Nebo svůj věk, když chcete. A není příliš pravděpodobné, že se firma pustí do větších změn nebo investic, dokud určitá část z toho všeho nedosáhne hranice svojí životnosti. Stává se to málokdy, protože i v malých firmách jde o ekonomicky náročné rozhodnutí.

 

To nezní úplně příznivě pro někoho, kdo se snaží, aby firma přešla na něco novějšího.

 

Taková je realita. Ale je tu ještě druhá možnost. Nebavit se hned zezačátku o tom, co to bude stát, ale o tom, co firma dělá, jak funguje a jaký výnos zajišťuje IT.

 

Většina firem asi chápe IT spíš jako nákladovou položku…

 

Záleží na tom, o jakou firmu jde. Jak často dělá inovace, jak často mění prostředí a informační systémy, ve kterých funguje, a jak často nasazuje nové věci. Dejme tomu, že mám e-shop a kromě klasického online prodeje prodávám i přes vlastní mobilní aplikaci.

Můj byznys je v podstatě závislý na technologických inovacích. Přijde něco nového, je potřeba udělat „refresh“ platformy, na které můj e-shop běží. V minulosti to znamenalo, že kvůli úpravě uživatelského prostředí musím na nějakou dobu omezit uživatele nebo zákazníky, zatímco aktualizuji svou platformu na novější verzi. Dnes se to dělá tak, že se ke stávajícímu e-shopu vytvoří X testovacích prostředí, ve kterých se provádí vývoj a testování před samotným nasazením.

V takovém scénáři je IT v podstatě výnosová položka.

 

Chápu, že jedna cesta je bavit se o zastaralosti IT. V tomto druhém případě může ale hned na začátku diskuse skončit, protože firma nemá žádné problémy, takže nepotřebuje nic měnit.

 

Ale to se stává málokdy. Většinou se diskuse stočí k otázce spolehlivosti, stability, výpadků, jejich množství a toho, jak často k nim dochází.

 

Je nějaký práh, ať už z pohledu stáří nebo rozsahu problémů, u kterého by šéfové firem měli zpozornět?

 

Všechno záleží na typu firmy. Některé jsou schopné fungovat na starých systémech i pět šest let a vůbec je to netrápí. Poslední dva roky klidně fungují bez podpory výrobce, protože ta už nedává ekonomický smysl.

Ale máme i firmy, kde je inovační cyklus tříletý. Ty nakupují na tři roky. Čtvrtý rok si dokoupí podporu systému a spustí projekt migrace. V pátém roce pak řešení vymění.

 

Dá se aktualizovat jenom nějaká část? Například když jsem spokojený s výkonem, ale potřebuji uchovávat víc dat, tak si dokoupím disky?

 

Ano, to se může stát, ačkoli kapacita a výkon diskového systému se většinou řeší najednou. Ale dojít k tomu může – například životnost síťových prvků bývá delší, proto se networking často řeší samostatně. Přitom se však jedna ze tří částí IT infrastruktury ocitne v jiném životním cyklu. Může to sice vypadat jako dobrý nápad, ale při následném upgradu už to přináší komplikace, zvlášť pokud by firma chtěla přejít na modernější řešení.

 

Co potom?

 

I když je problematická jenom jedna ze tří částí, má smysl začít to řešit. I do takového prostředí je pak možné nasadit takzvanou hyperkonvergovanou infrastrukturu, která může koexistovat s tím, co firma už má. Například se starým diskovým úložištěm.

Starší investici ještě firma amortizuje a vedle toho se už postaví hyperkonvergovaná infrastruktura, která zajišťuje chod prostředí s využitím předchozího datového úložiště.

 

Začal jste mluvit o hyperkonvergované infrastruktuře. Co si pod tím má představit člověk, který není ajťák?

 

Hyperkonvergence je princip, kdy jsou tři části, které má každá IT infrastruktura v jakékoli organizaci, tedy datové úložiště, výpočetní výkon serverů a síť, integrované do jednoho řešení. Velmi zjednodušeně je to celé v jednom balíčku.

Výhodná je na tom extrémní flexibilita. Propojení všech tří částí je zautomatizované a ovládá se přes jeden nástroj na správu, ne přes tři samostatné. Prostředí, ve kterém běží software, například můj e-shop nebo CRM systém (Customer Relationship Management, tedy nástroj na řízení vztahů se zákazníky, pozn. redakce), je méně závislé na nastavování hardwaru – v IT řeči se říká, že je virtualizované.

Je to tím, že software není natolik provázaný s hardwarem. U hardwaru není kvůli každé změně softwaru potřeba něco přenastavovat, fyzicky propojovat ani dokupovat.

Neztratí se ale tyto výhody, pokud si chce firma ponechat nějakou část, kterou už používá?

 

Pokaždé je tady minimálně jeden podstatný benefit, a to centrální správa. Starší část sice ještě nějaký čas poběží na vlastní správě, ale dá se propojit, a když dožije, stačí ji migrovat do nového hyperkonvergovaného řešení.

Cílem ajťáka by nemělo být zahodit všechno staré. Když firma v minulosti do něčeho investovala a dá se to použít, je potřeba podívat se i na ekonomickou stránku věci. IT válečníci určitě namítnou, že pak to už není hyperkonvergence. To sice není, ale zase je to zdravý rozum.

 

Žádná výrobní firma si nedovolí přejít kompletně do cloudu

 

Neměl problémy, které popisujeme, vyřešit cloud?

 

Hodně záleží na tom, o jaké firmě se bavíme. V některých případech to může fungovat. Ale většina firem, často i metodou pokus–omyl, zjistí, že část IT prostě musí mít u sebe.

 

Proč?

 

Nedokážou všechno přesunout do cloudu z technologických důvodů. Některé věci nebudou ve virtuálním prostředí správně fungovat nebo je firma nechce mít někde na vzdáleném serveru.

 

Vzpomenete si na nějaký konkrétní příklad?

 

Napadá mě třeba jedna továrna, která vyrábí součástky pro automobilky systémem just in sequence (tj. součástka dorazí na montážní linku přesně v momentě, kdy je potřebná pro montáž, pozn. redakce). Informační systém má v datacentru v Německu. Umíte si představit, co se stane, když přijdou o konektivitu do Německa? Zastaví výrobu. To by v jejich případě znamenalo pokuty, které nemají šanci zaplatit. Proto je ve fabrice druhé datové centrum, ve kterém mají kopii informačního systému.

 

Takže to, co mají někde centrálně, mají u sebe zkopírované i lokálně.

 

Přesně tak. Vlastně si budují takové hybridní řešení. Něco mají venku, a je jedno, jestli je to někde na druhém konci světa nebo v cloudu. Ale reálně si budují duální prostředí, které jim v případě výpadku a ztráty konektivity nebo nedostupnosti centrálního systému u matky, umožňuje zajistit kontinuitu provozu. Takových firem jsou desítky, ne-li stovky.

Představa, která platila před pár lety, tedy že firma všechno přestěhuje do cloudu a bude na nějakém externím prostředí… někdo, kdo odpovídá za chod výroby tohle zkrátka neudělá.

 

Takže ve výrobě se vyplatí mít lokální mini datacentrum, tedy hyperkonvergované řešení.

 

Ano, v takovém scénáři tohle mini datové centrum strčíme, obrazně řečeno, pod stůl. A propojíme ho s mateřským závodem.

Získáme tím luxus trvalé dostupnosti, řešení má stejnou správu jako na centrále, lidi pracují ve stejném prostředí na všech pobočkách, ale mají ho u sebe doma a všechno má stejné vlastnosti, jaké má i cloud.

 

O dostupnosti nebo nedostupnosti centrály nejspíš platí totéž co o cloudu, že ano?

 

Žádný z poskytovatelů služeb datového centra ani operátorů nedává stoprocentní garanci, že nedojde k výpadku. Jistotu nemáte, ani když zaručují 99,999 procenta a nevím kolik ještě devítek na konci. Zkrátka firma, která má věci v cloudu, může přijít o dostupnost svého systému, byť jenom na krátkou dobu. Jde o to, kdo si dnes může dovolit jít do takového rizika.

My říkáme, že je lepší zůstat nohama na zemi. Řešení vám musí dávat jistotu, že když dojde k něčemu, co nedokážete ovlivnit, máte po ruce scénář, kterým dostanete systémy do provozu.

 

Retrovlna ve firemním IT

 

Znamená to, že některé firmy dokonce přesouvají systémy zpátky z cloudu k sobě?

 

Ano. Například systémy velkých obchodních řetězců byly dřív totálně centralizované, dnes začínají být distribuované.

 

Zní to trochu jako retrovlna v IT odvětví.

 

Zase se vracíme zpátky. V IT v podstatě neexistuje revoluce, pouze evoluce. Systémy se z pohledu uživatelů a aplikací pořád rozšiřují a udržet je spolehlivě v chodu ve velkých datových centrech začíná být trochu problém.

 

Jaký vliv to má na počet IT manažerů, které firmy potřebují, aby udržely tyto rozšířené systémy v provozu?

 

Právě snižování počtu lidí na IT odděleních v minulosti motivovalo firmy, aby přecházely do cloudu. Ale časem se to ukázalo jako totální nesmysl. Paradoxně platí, že čím menší firma, tím větší nesmysl to je.

 

Proč?

 

V běžných firmách spravuje IT infrastrukturu jeden člověk, někde možná dva. Zbytek IT manažerů se většinou stará o aplikace a podporu koncových uživatelů. A toho se firma nezbaví. Tohle prostě musí mít. V počtu lidí prostor k zásadnějším úsporám vlastně není.

 

Ani v případě, že firma přejde na hyperkonvergované řešení?

 

Paradoxně právě ti technici, kteří dennodenně řeší problémy IT infrastruktury zjišťují, že za spoustu z nich může roztříštěnost systémů. Což není něco, co by je bavilo.

 

Takže jich nebude méně, ale nebudou se muset zabývat problémy s kompatibilitou a podobně.

 

Třeba v případě hyperkonvergovaného řešení od Cisca – HyperFlexu, kde je všechno vyladěné už od výrobce, nemusí vůbec řešit architekturu systému ani problémy, které se vyskytují u jiných systémů.

 

Takže když je všechno od jedné značky, dá se očekávat větší stabilita a IT oddělení se můžou věnovat například rozvíjení byznysu.

 

Hodně šéfů firem asi uvítá, že se lidi z IT můžou víc věnovat koncovým uživatelům, protože právě oni si nejčastěji stěžují, že na ně ajťáci nemají čas.

 

Neznamená to ale, že i Soitron přijde o část práce tím, že vás zákazníci nebudou potřebovat na údržbu systémů?

 

Lidi už nechtějí platit za to, co zvládnou sami. A hodně věcí, na které firmy dřív potřebovaly IT techniky, si už dokážou udělat i bez nich. K vývoji technologií tohle prostě patří. S tím, jak se správa IT řešení posouvá a je pořád atomatizovanější a pochopitelnější i pro laika, budou firmy „údržbáře“ potřebovat čím dál tím míň.

Naše přidaná hodnota není v tom, že něco vezmeme a nakonfigurujeme, ale v tom, že když přijdeme do firmy, umíme se zamyslet nad tím, jak funguje a jak by mohla fungovat efektivněji, aniž by bylo IT překážkou. Řešení umíme vymyslet, navrhnout a pak i mnohem sofistikovaněji provozovat.

MLUVILI SME S:

 

ZBYSZEK LUGSH

Odborník na hyperkonvergovanou infrastrukturu

HYPER JEDNODUŠE O HYPERFLEXU